Období našeho letopočtu

V období našeho letopočtu je jedním z nejvýznamnějších autorů lékař Chua Tchuo (okolo roku 200 n.l.), který nakonec skončil po návštěvě císařského dvora odsouzený tyranským panovníkem na popraviště. Od tohoto lékaře se dochovalo málo, je-li u několika děl autorem, jak je mu připisováno. Zajímavé však je to, že kromě obvyklých postupů čínské medicíny používal i chirurgické zákroky a používal při tom celkovou anestézii pomocí látek z konopí. Věnoval také pozornost tělesnému cvičení – vytvořil sestavu dnes známou pod názvem „představení pěti zvířat“ (wu-čchin-si). Jde o napodobování pohybů jelena, jeřába, opice, tygra a medvěda, které zlepšují pohyb krve i čchi, uvolňují klouby a zvyšují pružnost svalů a šlach. Potvrzením toho, že vše špatné je k něčemu dobré, je lékař Čang Čung-ťing (asi 150 – 215) z doby dynastie Chan, kterému zemřely během deseti let dvě třetiny z dvou set příbuzných na infekční onemocnění, proto se začal věnovat medicíně a jeho dílo ovlivnilo klinickou praxi na celá dvě tisíciletí.

acuptr

Nejvýznamnějším z jeho děl je Šang-chan-lun, Pojednání o zranění chladem, tedy o horečnatých onemocněních po vniknutí zevního činitele. Dnes se používají sungské verze sestavené z opisů originální knihy, která se v neklidných časech „Tří říší“ ztratila. Čang Čung-ťing, vymezuje tři příčiny nemocí: vniknutí vnějších škodlivých činitelů do drah čchi a pak do orgánů; bloky, sraženiny v organismu, žilách a pod.; nepřiměřený pohlavní život a poranění od zbraní, zvířat a hmyzu. Velmi přínosný je i návod, jak sestavovat a kombinovat léčiva – zahrnuje okolo 370 receptů. Chuang-fu Mi nebo druhým jménem Si, je dalším významným lékařem, který v historii tradiční čínské medicíny sepsal první specializované dílo Čen-ťiou ťia-i-ťing, Abeceda akupunktury a moxybusce. Mladším současníkem Chuang-fu Miho byl Wang Šu-che, který vytvořil Maj-ťing, Knihu o pulzech. Ke Chung neboli druhým jménem Č´-čchuan, byl velmi schopným žákem v naukách konfucionismu, později však přestoupil k taoismu a místo významné úřednické dráze se začal věnovat alchymii, medicíně a pěstování života. Nejvýznamnější z jeho knih se jmenuje podle jeho přezdívky Pao-pchu-c´, Mistr Prostota a dělí se na Waj-pchien, Vnější kapitoly a Nej-pchien.

Další velký lékař byl taoista Tchao Chung-ťing. Celý život se věnoval tzv. umění vnitřní alchymie – transmutace tělesné čchi. Nejdůležitějším dílem pro medicínu je Pen-cchao-ťing ťi-ču , Komentovaný kánon bylin. Zahájil tak tradici pen-cchao, což jsou spíše lékopisy, než herbáře, protože obsahují byliny i léky minerálního, živočišného a jiného původu, která pokračuje dodnes. Systematičností a rozsahem do té doby nevídaným dílem o etiologii je Ču-ping jüan-chou lun, Pojednání o původu a příznacích nemocí od Čchao Jüan-fanga. Toto dílo popisuje 1739 chorobných syndromů a v 67 skupinách a později od 10. století patřila k povinné studijní literatuře budoucích lékařů. Za dynastie Tchan je lékařské vzdělání již výhradně záležitostí škol. V roce 642 byla založena Velká lékařská škola Tchaj-i-šu, státní. Suejské a tchangské době vévodí lékař-taoista Sun S´-miao. I pro něj je charakteristické spojení medicíny a taoismu. Byl to hluboce humánně založený lékař, který léčil se stejným zaujetím a pečlivostí staré i mladé, bohaté i chudé, domácí i cizince. Skvělé výsledky v sestavování léčiv ho natolik proslavili, že mu byl dalšími generacemi přiřknut titul Jao-wang, Král léčiv. Velký důraz kladl také na psychickou hygienu, jang-sing. Zanechal po sobě krom menších děl dvě významná: Čchien-ťin jao-fang, Recepty za tisíc zlatých, a Čchien-ťin i-fang , Doplňky k receptům za tisíc zlatých.

Později se více než dvacetičlenný tým podílel na vzniku prvního díla s přímou podporou státu: Sin-siou pen-cchao, Nový upravený komentovaný kánon bylin. První dílo zredigovali a přidali k němu ilustrované texty, ilustrace a rejstříky vždy v několika samostatných svazcích. Další významné dílo bylo Waj-tchaj mi-jao, Tajemství úředníka stavící na dochovaných textech, které je vzácné mimo jiné tím, že obsahuje texty, které se mezitím ztratily. Dalším významným autorem byl Wang Ping (710-804), který je autorem redigovaného a komentovaného kánonu Su-wen. Za dynastie Sung (960-1279) pokračuje diferenciace čínské medicíny na specializace a její výuka na půdě státních institucí.

Vzniklo tak také nejrozsáhlejší dílo čínské medicíny vůbec – dvousetsvazková encyklopedie Šeng-ťi cung-lu z oboru farmakologie obsahující téměř 20 000 lékopisů. Avšak je stále nutné zopakovat, že žádné z těchto děl nepřichází s žádnou zlomovou informací a všechny se pohybují v rámci principů definovaných již před tisíciletími.

Dále vznikly „čtyři školy“ jako směry určující za hlavní počátek a příčinu onemocnění oslabení určitých orgánů:

  • „škola zchlazování“ považuje za ústřední jev a příčinu dalších obtíží ohnivou horkost a jako hlavní léčebnou metodu doporučuje „pročišťování horkosti“ (čchin-že).
  • “škola útočení na spodek“ používá především vypouštěcích metod, které mají z těla odstranit vnější škodliviny a odmítá používání léků.
  • “škola doplňování země“ kde je příčinou obtíží oslabení vnitřních orgánů, především sleziny a žaludku, které dávají tělu vyživující esenci. Doporučovala především doplňující a zateplovací metody.
  • “škola rozhojňování JIN“, kterou zajímal především vztah JIN a JANG, kdy „JIN je obvykle nedostatek a JANG obvykle přebytek“. Proto především rozhojňovala JIN.

Chua Šou vstoupil do dějin akupunktury tím, že vyčlenil z mimořádných drah žen-maj a tu-maj (přední a zadní stření dráhu), čímž se počet hlavních drah zvýšil ze dvanácti na čtrnáct. Za dob posledních dvou dynastií Ming (1368-1644) a Čching (1644-1911) byly kompilovány hlavně rozsáhlé práce na podkladu děl dřívějších generací. Nejvýznamnější postavou tohoto období je Li Š´-čen, který pokračoval v rodinné lékařské tradici, ale díky svým úspěchům se dostal až k císařskému dvoru a na Velkou lékařskou akademii, od kterého po několika letech rád odešel zpět mezi prostý lid. Po dvaceti sedmi letech sestavil sbíráním a vlastním testováním poznatků úžasné dílo Pen-cchao kang-mu, Osnovu lékopisů. Vzhledem k jejímu rozsahu je možné ji považovat za encyklopedii přírodních věd své doby. Současně se zobecňováním zkušeností předchozích generací pokračoval za Mingů i Čchingů pokračoval i opačný trend specializace jednotlivých oborů. V 19. století se velmi projevil sílící vliv západní medicíny, kdy byla po určité období snaha o přehlížení a zneuznání vlastní tradice. Toto nemohlo dlouho vydržet a tradiční čínská medicína se opět vrátila na své místo rovnoprávné a regulérní disciplíny uzdravující nemoci a neduhy. Naopak se začala šířit do celého světa, kde je pro svou odlišnost přijímána opatrně a pomalu, ale její význam a účinnost je taková, že to je pouze dočasný stav.